Heinkel He 219A-0

Jako první ukázku své práce jsem vybral robustní stroj z konstrukční kanceláře Ernsta Heinkla, známý He 219 „Uhu“ (výr), který jsem postavil ze stavebnice Dragon v měřítku 1/72. Stroj je v noční stíhací předsériové verzi A-0, nesoucí výzbroj 4 kanonů MK 108 ráže 30mm v podtrupové vaně a 2 kanonů MG 151/20 ráže 20mm v kořenech křídel. Stroje předsériové verze měli pro noční stíhání k dispozici radar C-1, mezityp, po němž přišel výkonější FuG 202.

Obtisky od Dragonů dovolily postavit stroje s imatrikulací I./NJG 1 a tak jsem neváhal a zvolil jsem jeden z nejslavnějších He 219A-0 s kódovým označením G9+FB. Tetno stroj, pilotovaný velitelem I./NJG 1 Majorem Wernerem Streibem (radarovým operátorem byl Unteroffizier Fischer) sestřelil při svém prvním operačním nasazení v noci z 11. na 12. června 1943 pět bombardérů RAF, kteří prováděli noční nálet na Düsseldorf (ze 783 britských letounů, které tu noc odstartovaly, jich 693 našlo cíl; v důsledku činnosti nočních strojů Luftwaffe jich bylo 38 sestřeleno). Při návratu na základnu v holandském Venlo však ironií osudu došlo k havárii. Tu zapříčinilo zamlžení kabiny, při kterém Major Streib provedl špatný výpočet na přistání. Když v poslední chvíli rozeznal rozmazaná světla na dráze letiště, rozhodl se vysunout přistávací klapky na plnou výchylku. Bohužel při jejich vysouvání došlo při velké rychlosti letu ke zkratu na elektroinstalaci a klapky se náporem vzduchu opět zasunuly do původní polohy. Následovalo tvrdé přistání, při němž byl letoun kompletně zničen, nicméně posádka vyvázla nezraněna. Byl to tedy první a poslední operační let tohoto stroje.

Podobu úspěšného He 219A-0 (G9+FH) si můžete prohlédnou v galerii.

***

Dornier Do 335A-10

U modelů společnosti Dragon zůstaneme a vlastně typologicky zůstaneme i u robustního stíhače, tentokrát ovšem z konkurenční konstrukční kanceláře, jejímž zakladatelem byl prof. Claudius Dornier.

V měřítku 1/72 jsem postavil nestandardní dvousedadlovou verzi známého dvoumotorového těžkého stíhacího letounu Do 335 Pfeil (šíp). Samotný letoun Do 335 byl zvláštní konstrukce používající dva motory usazené v tandemu jednoho trupu, přičemž přední motor poháněl tažnou vrtuli a zadní motor poháněl tlačnou vrtuli. Toto uspořádání poskytovalo konstrukci některé přednosti, které stroj s klasicky osazenými motory v samostatných křídelních gondolách nemohl využívat. Kromě menšího čelního aerodinamického odporu (oproti křídelním motorům) mělo tandemové uspořádání i další klady. Zadní, tlačná, vrtule měla mnohem vyšší účinnost, protože proud vzduchu, který jí procházel, nebyl zpomalován žádným aerodinamickým odporem, významnou výhodou byla také vyšší účinnost kormidel a vyrušení kroutících momentů motorů. Pfeil byl jedním z nejrychlejších letadel poháněných pístovými motory, byl však již jejich labutí písní, neboť vývoj dal přednost mnohem dynamičtější oblasti proudových pohonných jednotek.

Také dvoumístná verze tohoto stroje měla navazovat na jednomístný stroj A-1, byla ovšem přednostně uvažována jako těžký noční stíhací letoun, kdy druhý člen posádky měl obsluhovat palubní radar. Noční veze A-6 měla být vybavena palubním radarem FuG 220 Lichtenstein SN-2 nebo Siemens FuG 218 Neptun. Výzbroj měla být identická s jednomístnou verzí stroje, tedy jedním kanonem MK 103 ráže 30mm stílejícím osou přední vrtule a dvěma kanony MG 151 ráže 15mm v křídlech. Jediným operačně nasazeným nočním stíhacím strojem Do 335, byl prototyp Do 335 V10, který byl předán k bojovým zkouškám u I./NJG 3, jejímž velitelem byl Werner Baake.

Model stroje, který jsem postavil ze stavebnice Dragon odpovídá jednomu z tří sériově postavených letounů verze A-10, které měly sloužit jako cvičné stroje. Je jím letoun Werk Nr.240112, který byl spojenci nalezen ve výrobních halách továrny v Oberpfaffenhofenu. Tento stroj byl poháněn dvěma motory Daimler-Benz DB 603A-2, nebyl vyzbrojen (ačkoliv u dalších strojů s s výzbrojí počítalo) a instruktor seděl v horní kabině, která byla vybavena plně funkčním zařízením.

Podobu nikdy k jednotce nezařazeného cvičného Do 335A-10 (Werk Nr.240112) si můžete prohlédnout v galerii.

***

Messerschmitt Bf 109E-4

Asi bych se nemohl považovat ze fanouška letounů Luftwaffe, kdyby mi ve sbírce chyběla jedna z největších klasik – slavný „Emil“ Bf 109E. V období největší německé ofenzivy tyto stroje tvořily páteř stíhací výzbroje Luftwaffe a především v bitvě o Británii sváděly s protivníky z RAF řadu legendárních soubojů. Protože slavný stroj potřebuje i neméně slavného pilota, neváhal jsem a při první možnosti si vybral model 1/72 od společnosti Academy, jehož obtisky dovolily postavit „kohoutí“ stroj Hptm. Hanse von Hahna, velitele I./JG 3.

Hahn se stal velitelem I./JG 3 v pozdním létě 1940 a v té době měl na svém kontě již sedm sestřelů (z toho 3 pravděpodobné), většiny z nich dosáhl během francouzské kampaně. Předlohou modelu byl Hahnův velitelský stroj ve verzi E-4, jehož pohon zajišťoval motor Daimler-Benz DB 601A a jako standardní výzbroj používal dva kulomety MG 17 ráže 7,92mm uložené v trupu letounu a dva kanony MG FF/M ráže 20mm uložené v křídlech, přičemž písmeno M značilo „Minen-Geschosspatrone“ – explozivní munici, jež byla v zásobnících v kombinaci s municí normální.

Během bitvy o Británii dosáhl Hahn na tomto stroji v barvách I./JG 3 pěti potvrzených sestřelů. Poté ve svém umění pokračoval na východní frontě, byl vyznamenán Rytířským křížem a celkem dosáhl 31 vítězství. Válku ukončil ve vysokých velitelských pozicích. Zemřel v roce 1957 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Podobu slavného „Emila“ Bf 109E-4 se Hahnovým osobním znakem na trupu si můžete prohlédnout v galerii.

***

Dornier Do 217J-1

Vraťme se nyní k mohutným stíhacím letounům s ještě mohutnější palebnou silou, vraťme se také ke konstrukční kanceláři Dornier-Werke GmbH. Letoun Dornier 217 byl vylepšenou konstrukční variantou rozšířeného taktického bombardéru Do 17, a toto letadlo mělo ve svém osudu sloužit v mnoha modifikacích, jako bombardovací, průzkumné i stíhací. Já si vybral první stíhací verzi J-1 od italské Italeri, opět v měřítku 1/72.

A jak se z rychlého a poměrně výkonného taktického bombardéru stal noční stíhač? Hlavní bombardovací verze Do 217E-2 bylo do služby pomalu zařazováno v roce 1941, příliš dlouho poté, co Luftwaffe ztratila bitvu o Británii. Proto v červnu 1941 přišel majitel kanceláře prof. Claudius Dornier s formální nabídkou na dodávku Do 217 jako nočního stíhače a tato nabídka přišla vlastně v pravý čas, neboť noční nálety bombardovacích svazů RAF nabíraly na intenzitě. Do 217 ve formě nočního stíhače nebylo v žádném případě možné považovat za špičkového stíhacího plnokrevníka, i proto, že jedinou  zásadní modifikací prošla příď letounu, do které namísto proskleného stanoviště bombometčíka byla namontována impozantní výzbroj, přičemž ostatní konstrukce zůstaly fakticky beze změn. Zachována byla dokonce zadní pumovnice, do přední byla namontována další palivová nádrž. Vzletová hmotnost stroje se běžně pohybovala nad 15 tunami a ačkoliv si piloti oblíbili mohutnou palebnou sílu a bojovou vytrvalost, na provádění rychlých stíhacích obratů byl Do 217 příliš pomalý a neohrabaný.

První stíhací verzí stroje Do 217 byla právě mnou zvolená verze J-1, která měla v plechové špičce trupu instalovány čtyři kanony MG FF ráže 20mm a čtyři kulomety MG 17 ráže 7,92mm. Obranná výzbroj zůstala zachována z bombardovací verze – skládala se z elektricky ovládané hřbetní věže s kulometem MG 131 ráže 13mm a z podtrupového ručně ovládaného kulometu, také MG 131. Vážným hendikepem těchto „nočních jestřábů“ byl scházející radiolokátor a tak tyto stroje operovaly pouze v systému vizuálního vyhledávání nepřítele „Helle Nachtjagd“. Pravdou zůstává, že na počátku roku 1942, kdy byly letouny předávány k bojovým jednotkám, bylo jen málo pilotů Luftwaffe přesvědčeno, že přítomnost těchto „složitých a nespolehlivých aparátů“ na palubě jejich letadla mohla mít nějakou cenu. V každém případě verze J-1 byla poměrně rychle nahrazena verzí J-2, která již operovala s radarem FuG 202 Lichtenstein BC.

Převážná část Do 217J-1 byla převáděná k výcvikovým jednotkám, některé byly také dodány italské Regia Aeronautica (především pak pozdější J-2), nicméně model od Italery mi nabídl zajímavé obtisky NJG 101 z působením v Maďarsku v roce 1944. Osobně se mi zdálo málo pravděpodobné, že by tyto stroje ještě koncem roku 1944 operačně působily na východní frontě. Pátral jsem proto v mně dostupných archivech a z jednoho zdroje se mi skutečně podařilo zjistit, že v rámci NJG 101 bylo v září 1944 utvořeno III. Einsatzkommando, jež bylo od konce září do počátku listopadu 1944 dislokováno na budapešťském letišti Ferihégy. Jednotka používala jak stroje Bf 110, Ju 88, tak i Do 217. Zda-li to skutečně byly verze J-1 je otázkou do diskuze, nezdá se mi ale nemožné, aby v době sílícího tlaku na východní frontě a rozhodující Budapešťské operace nebyly znovu od školních jednotek povolány i tyto starší verze J-1, přičemž novější verze J-2 a N sloužily na pro ně mnohem důležitějším bojišti západní fronty, kde čelily mohutným svazům RAF.

Podobu poněkud nouzové, přesto oblíbené, varianty nočního stíhače Do 217J-1 si můžete prohlédnout v galerii.

***

Focke-Wulf Fw 200C-8/U10

Luftwaffe za druhé světové války nepřekypovala mnoha mohutnými vícemotorovými typy letounů a proto byla pro mně stavba FW 200 „Condor“ od Revellu v mém obligátním měřítku 1/72 skutečnou lahůdkou.

Condor byl, podobně jako celá řada jiných typů, zkonstruován jako dopravní letoun pro transatlantické linky a teprve až vypuknutí války způsobilo nezbytnou adaptaci konstrukce pro vojenské účely. Důvodem byl fakt, že Luftwaffe na začátku války prakticky nedisponovala jakýmkoliv letounem s dlouhým doletem, který by byl schopen hlídkovat a případně účině zasahovat proti konvojům obchodních lodí, které zásobovaly úhlavního nepřítele na západní frontě – Velkou Británii. Condor, upravený pro tuto roli se v bojích osvědčil a dokonce dostal od britského premiéra Winstona Churchilla přezdívku „The scourge of the Atlantic“ – tedy „Metla Atlantiku“.

Námořními Condory disponovala výhradně jednotka KG 40 a v první letech války byly skutečným postrachem lodních konvojů v Atlantiku. Jen mezi srpnem 1940 a únorem 1941, tedy prakticky během půl roku, potopily Condory 85 spojeneckých plavidel o celkovém výtlaku 363 000 BRT. Condory při svých bojových letech velmi úzce spolupracovali s U-Bootwaffe – německým ponorkovým loďstvem a jejich úspěchy byly v tomto období přímo závratné. Tyto krvavé ztráty spojeneckých lodí přinutily britskou admiralitu k přijetí energických opatření. Od jara 1941 se v Atlantiku objevovalo stále více doprovodných lodí s protiletadlovými kanony a kulomety, objevily se také katapulty se stíhačkami Hurricane. Skutečně účinnou ochranu proti náletům Condorů pak byly nevelké eskortní letadlové lodě, které se objevily na podzim 1941.

Mnou postavený model představuje jednu z posledních verzí Condorů C-8/U10, která byla upravena jako nosič dvou řízených střel Henschel HS 293A a vyznačovala se upraveným tvarem gondol vnějších motorů, na kterých byly umístěny závěsníky na střely HS 293 a delší gondolou pod trupem. Do výzbroje patřil také radar FuG 200 Hohentwiel, který se využíval k vyhledávání a při bombardování cílů za nízké viditelnosti. Hlavňová výzbroj se sestávala z předního hřbetní věže HDL 151 s kanonem MG 151/20 ráže 20mm, zádního hřbetního střeliště s kulometem MG 131 ráže 13mm, dvou bočních střelišť s kulomety MG 17 ráže 7,92mm, zadní části břišní gondoly s jedním kulometem MG 17 ráže 7,92mm a přední části břišní gondoly, kde byl umístěn jeden kanon MG 151/20 ráže 20mm. Letoun patřil do stavu III./KG 40, která byla dislokována v Norsku a operovala především v severním Atlantiku.

Podobu poslední verze Condoru C-8/U10 s radarem FuG 200 a dvěmi řízenými střelami Hs 293A si můžete prohlédnout v galerii.

***

Heinkel He 111H-6

Z chladných vod severního Atlantiku se přesuňme do poněkud klimaticky příjemnějšího prostředí střední Itálie. Zde, v městě Grosseto, byla totiž na počátku roku 1943 dislokována značná část známé „lví jednotky“ KG 26 „LöwenGeschweder“ vyzbrojené středními bombardéry Heinkel He 111H. Jeden ze strojů v barvách této jednotky mi nabídla stavebnice Revell v měřítku 1/72 a já pochopitelně neváhal.

Jedná se konkrétně o jednu z nejrozšířenějších verzí H-6, kterou poháněly motory Jumo 211F-1 (jeden z nich jsem se pokusil ukázat v plné kráse bez kapotáže), a která mohla na vnějších závěsnících PVC nést například dvě letecká torpéda nebo dvě 1000kg pumy (druhou možnost jsem zvolil i já na svém modelu). Výzbroj letounu sice byla poměrně standardizována, ale v polních podmínkách se často měnila. Můj model Heinkelu He 111H-6 je vyzbrojen jedním kulometem MG 15 ráže 7,92mm v horním hřbetním střelišti, dvěma kulomety MG 15 ráže 7,92mm v bočních trupových střelištích, jedním kulometem MG 15 ráže 7,92mm v břišní gondole stílející směrem dozadu, jedním kanonem MG FF ráže 20mm v břišní gondel střílejícím směrem dopředu, dvěma spřaženými kulomety MG 15 ráže 7,92mm umístěnými v předním střelišti a jedním kulometem MG 17 ráže 7,92mm pevně osazený ve špičce ocasu a zaměřovaný pilotem pomocí periskopu.

Model letounu Heinkel He 111H-6 s podvěsem dvou 1000kg pum z II. skupiny slavné „lví jednotky“ KG 26 si můžete prohlédnout v následující galerii:

***

Messerschmitt Bf 109F-4/Trop

Od mohutných bombarďáků zpět k subtilním stíhacím štírkům – nikoliv však pryč od Středozemního moře. I tak by se dal uvést můj další model od společnosti Bílek v měřítku 1/72: Messerschmitt Bf 109 tropikalizované verze F-4. Stavebnice nabídla obtisky veleslavného stíhacího esa Hptm. Hanse-Joachima Marseilla, a tak jsem pochopitelně neodolal.

„Stodevítka“ verze F, navazující na verzi E, se od své předchůdkyně v mnohém lišila. Zcela přestavěná byla konstrukce se samonosným stabilizátorem vodorovných ocasních ploch a ke konstrukčním změnám došlo i na křídle, které bylo na koncích více zakulaceno a došlo k navýšení rozpětí na 9,92m. První velkou sérií verze F byla verze F-2, kterou poháněl motor DB 601N a standardní výzbrojí se staly dva kulomety MG 17 ráže 7,92mm uloženými v trupu nad motorem a jeden kanon MG 151/20 ráže 20mm střílející osou vrtule. Verze F-4 byla druhou velkou výrobní sérií verze F a zvnějšku se prakticky nelišila od F-2. Letoun dostal nové pancéřování kabiny, čímž se zlepšila ochrana pilota, výzbroj i pohonná jednotka zůstaly zachovány. Verze F-4 byla velmi často upravována pro použití v pouštních podmínkách a na stejném stroji létal i Hptm. Hans Joachim Marseille v létě 1942, v době svých největších úspěchů.

Marseille nastoupil do armády dobrovolně v roce 1938 a brzy se stal vynikajícím pilotem. Již v bitvě o Británii sestřelil sedm nepřátel. Pozoruhodné je, že těchto vítězství dosáhl v rámci školní jednotky I. (Jagd)/LG 2. Poté krátce sloužil u IV./JG 52, nicméně pro porušování subordinance a disciplíny byl převelen k III./JG 27, se kterou se záhy dostal až na severoafrické bojiště. To ovšem Marseillovi svědčilo nadmíru, neboť již v únoru 1942 dosáhl svého 50. sestřelu a získal Rytířský kříž. Dne 6. června 1942 po 75. sestřelu k němu získal i Dubové ratolesti a o dva dny na to byl jmenován velitelem III./JG 27. Ještě v témže měsíci jako 11. stíhací pilot dosáhl mety 100 sestřelů, za což obdržel k dubovým ratolestem Meče. Poté odjel do rodného Německa na dvouměsíční dovolenou, ovšem vrátil se ve skvělé formě – 1. září dosáhl během jediného dne impozantních 17 sestřelů!! Stroj, na kterém letěl tento den představuje i mnou postavený model – Bf 109F-4/Trop „Žlutá čtrnáct“ Werk Nr. 8673. Celkem dosáhl Marseille 158 vzdušných vítězství.

Hptm. Hans-Joachim Marseille zemřel při rutiním doprovodu náletu střemhlavých Stuk dne 30. září 1942. Stuky ten den svůj cíl nenalezly, ovšem při návratu na základnu došlo na Marseillově stroji k poškození reduktoru a poškozeným krytem začal vytékat olej. Následkem poškození se vylomilo také několik zubů čelního ozubeného kola a došlo k zapálení mazacího oleje. Marseille z hořícího letounu vyskočil, ovšem při výskoku se zřejmě udeřil o hranu ocasních ploch a upadl do bezvědomí. Padák už tedy otevřít nemohl. I přes svou brzkou smrt se díky svému pilotnímu umění a odvaze stal legendou.

Marseillův velitelský stroj III./JG 27 „Žlutá čtrnáct“ si můžete prohlédnou v galerii:

***

Junkers Ju 188D-2

Snad všichni příznivci letectví dobře znají univerzální a velmi úspěšný letoun z konstrukční kanceláře Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG Ju 88, který z počátku 2. sv. války oplýval vynikajícími vlastnostmi a dočkal se jak mnoha bombardovacích tak řady stíhacích verzí.

Již v červenci 1939 však Technický úřad Říšského ministerstva letectví vydalo novou specifikaci bombardovacích letadel nové generace, tzv. Bomber B, které měly nahradit sloužící typy He 111 a Ju 88. Do soutěže se přihlásily konstrukce Do 317, Fw 191 a Ju 288, jenže program se neúměrně zpožďoval a na podzim roku 1942 bylo jasné, že v nejbližsí budoucnosti nevznikne nic, co by Luftwaffe mohla s úpěchem použít. Důraz se proto přesunul na možnost podstatného vylepšení již existujících letadel a nejlepším kandidátem v této oblasti se stal jednoznačně Ju 88. V říjnu 1942 proto bylo rozhodnuto stáhnout specialisty, pracující na projektu Ju 288, a vrhnout všechny dostupné zdroje na vývoj pokračovatele Ju 88, nazvaný jako Ju 188. Tak se zrodilo letadlo, vycházející ze skvělé konstrukce Ju 88, ovšem nepoměrně modernější a lepší.

Již od počátku bylo počítáno s dvěmi základními úpravami letounu, a to ve verzi bombardovací a ve verzi průzkumné. Dále bylo rozhodnuto o označení typů dle vestavěných motorových jednotek. Letouny poháněné řadovými motory Jumo měly být označeny jako verze A, B, C a D, zatímco letouny poháněné hvězdicovými motory BMW dostaly označení E, F, G a H. Celkem bylo vyrobeno 1 076 kusů Ju 188 všech verzí, přičemž polovinu z nich tvořily průzkumné verze Ju 188 D a F. Na průběh války neměly tyto elegantní stroje výrazný vliv, protože přišli již ve chvíli, kdy se válka obratila v neprospěch Německa.

Jeden ze strojů průzkumné verze Ju 188D-2 jednotky I./(Fernaufklärungsgruppe)/126 jsem si vybral i jako předlohu svého modelu. Stroj byl poháněn dvěma 12válcovými kapalinou chlazenými řádovými motory Junkers Jumo 213A-1. Výzbroj se sestávala z jednoho kanonu MG 151/20 ráže 20mm umístěného v aerodynamické hřbeřtní střelecké věži, jednoho kulometu MG 131 ráže 13mm umístěného nad trupem a střílejícího směrem dozadu, dvojice spřažených kulometů MG 81Z ráže 7,92mm pod trupem střílející dozadu, různé kombinace průzkumných kamer pro denní i noční bojové úkoly a 4 vnějších křídelních závěsníků, na které mohly být zavěšena jak pumová výzbroj tak přídavné nádrže. Součástí bojového vybavení byl radar FuG 200 Hohentwiel, který sloužil k vyhledávání nepřátelských lodních konvojů.

Letoun operoval z norského Kirkenes v létě roku 1944 převážně v ledových vodách severního Atlantiku a poskytovala cenné informace, především o lodních konvojích směřujících do severních přístavů Sovětského svazu. Jeho podobu si můžete prohlédnout v následující galerii:

***

home